Tak hudba obecně má nějaká pravidla, jakkoli to zní blbě. Např. v rámci oktávy budete mít vždycky jen 12 půltónů (všechno, co je mezi nimi, je velice obtížně, nebo velmi jen velmi omezeně použitelné). I akordů je omezený počet, zejména těch smysluplně použitelných, navíc bývá obvyklé, že některé typy akordů na sebe přirozeně navazují a jiná spojení jsou naopak velice nepřirozená. Ani rytmus nelze neomezeně ohýbat, aby nevznikly úplné nesmysly hraničící s, nebo přecházející do abstraktna.
A s ohledem na to, jak dlouho už tu lidstvo je a jak dlouho už se hudbou zabývá, je zřejmé, že pro umělou inteligenci se jedná o víceméně konečnou množinu dat, se kterou může nějak pracovat. Takže i když se můžeme kochat tím, že vzniklo něco, co dává z hudebního hlediska smysl, s ohledem na to, že půjde o derivaci již existujících hudebních děl, se to dalo celkem oprávněně očekávat.

V hudbě (ve smyslu skladeb) bylo podle mě vymyšleno víceméně všechno, nebo přinejmenším drtivá většina. Úspěšnost skladeb bývá z části dílem náhody, z části dílem citu pro požadavky trhu. Co se dá pořád docela volně rozvíjet, je způsob, jak se k výsledku dojde.